Konečně se zadařilo a povedlo se mi zprovoznit tento občasníček o tom, jak to tady na Taiwanu chodí a o mé zdejší pouti. Směle do toho, dokud si ještě pamatuju něco ze začátku svého turné. Začnu cestou a příjezdem.
Cesta na Taiwan mi trvala věřte nevěřte 4 dny. Ne, že by to bylo tak daleko, za čtyři dny, počítám, obletíte zeměkouli, asi i na měsíci jste dřív ... ale letadlo z Prahy mělo zpoždění. Dalo se to čekat, protože jsem tam byl (ale omylem:c)) nebezpečně brzo. Do Londýna jsem přiletěl 5 minut po odletu navazujicího spoje. Takže situace podobná scéně s filmů s 007 (až na pár detailů, ke kterým se dostanu, např. to, že Bond zpravidla nelétá Boeingem). Hned u výlezu z letadla čekal uniformovaný pán s cedulkou 007, následoval rychlý akční přesun a přednostní odbavení, člověku to hned dodá pocit "vícecenosti" :). Pak už je to celkem standard, úryvek z bondovek končí: soukromým autobusem před hotel, na hotelu pořádné letiště, koupelna o rozloze slušného obývacího pokoje, pochopitelně určená pro dvě až tři osoby. Vychlazený šampus a televize efektivně zasazená do zdi. Když jsem se tak zabydloval, z ničeho nic, nock nock, nock nock. To pan hlad se zastavil ve společnosti slečny žízně, že jde náhodou kolem. K večeři rautík (koho zajímají detaily: 4 druhy masa, omáčky, fish&chips, přílohy, saláty a tak ... co bylo naprosto úžasné, byly dezerty, zvláště ten čokoládový dort...). Dorazil sem dost pozdě, takže pak už proběhlo jen jedno kalné pivo, flaska sampusu a spaní.
Ráno ... ranní raut (zase, koho zajímaji detaily: vajíčka, klobásky, fazole, ovocné mísy, zeleniny, sýry, káva ....). Pochopitelně se tam vešlo všechno dvakrát, to sem totiž ještě nevěděl ža takové snídaně budou ještě tři:).
Když o tom tak přemýšlím - pak už následovaly cesty na letiště, a z letiště, cesty po letišti a taky kolem letiště, dokonce i pod letištěm (metro). Šlo prostě o to, že mi ČSA měli zajisti jiný spoj, což neudělali. EVA Airlines, se kteoru sem měl letět dál měla první volné místo až v úterý večer.
Stačil sem udělat dva výlety do města, první jen kratičký poblíž Buckinghamu, druhý celoodpolední až večerní. Na tom druhém sem objevil úplně jinou tvář Londýna, než jakou má v turistických průvodcích tolik propírané centrum. Aspoň mi to tak přišlo. Taková dynamika, všude tolika lidí ... (doufám, že Vám nepřipadám jak Otík). Procházel sem ulice severně od Picadilly Square, kolem vysílací věže Telekomu. Někde v průvodci jsem si přečetl, že Londýn je jedno z nejdynamičtěji se rozvíjejích měst co se týká cyklistiky. Řekl bych, že jo. Co mě trochu překvapilo bylo, že se mi vlastně nepodařilo najít jedinou kavárnu s WiFi-nou. Zajímavé. Na konec jsem našel jen hotspot v papírnictví. Zajímavé:).
Cesta letadlem utekla rychle. Buď jsem spal nebo baštil. Měl sem křeslo přímo nad křídlem, takže nejvíc místa, co jde. Každé křeslo bylo vybaveno vlastním LCD dotykovým panelem s rozlišením 1200 x 900 px. Panel bylo možno efektvině rozložit a také založit do opěradla sedadla... mohli jste si vybrat film, nebo poslouchat hudbu (fakt všechno možné - z Jazzu poměrně zdařilý výběr, i když by tam mohlo být trochu víc Groovy). Na cestě z Londýna do Bankoku a pak dále do Taipei jsem seděl vedle britů. Tomu prvnímu nebylo moc rozumět, i když to co sem rozuměl bylo dost zajimavé - měl svou milou v Thajsku, kousek od Bankoku, kam za ní každých 10 týdnů přilétá na 2 nebo 3 týdny. Vyrozuměl sem, že je farmář, a že budou farmařit v Thajsku ... zajímavé. S tím druhým sme si celkem fajně pokecali...brit co žil 7 let ve Francii a ted bydlí v Los Angeles ... fajn chlapík, zřejmě běžec a investor.
Taipei - příjezd
Jel jsem tak trochu, trošilinku nablind. V handbooku university pro zahraniční studenty píšou: najít bus na Taipei Main Station a pak taxíkem, což se mi moc nechtělo. Ale měl sem štěstí. V busu sem potkal taiwanku Jenny, která se účí angličtinu a navíc měla stejnou cestu. Totiž ten taxík v popisu university má opodstatnění... Najít navazující bus není uplně jednoduché, je to tak 10 minut chůze od zastávky (a přímý bulvár to rozhodně není). Dalším bonusem bylo, že sme stihli v podstatě poslední bus ten den. Když sme dojeli ukázala mi směr a já šel ... stačil sem se ještě jednou ztratit. Ale našel mě jinej Taiwanec, mopedista na mopedu. Ukázalo se, že je to místní student a zavedl mě skoro až do pokoje. Tím sem chtěl říct, že průvodci to s tou ochotou Taiwanců a vůbec asi všech Číňanů, co jsem tak četl na blogu kámošů, co jsou teď v Číně, vůbec nepřehánějí.
Takhle vypadá boční (!) - ten normalni vchod do školy už je ve fotogalerii:) a je moc pěknej, s rybníčkem, u kterého žijou žáby. Občas i kvaknou, kvak. Kdo je pozorny, ano, 7eleven jsou uplně všude.
(Omlouvám se, fotil sem to asi desetkrát:) tahle je nejlepší... ve skutečnosti to tak zlé nebylo)
Taipei - první noc
Toto je můj pokojíšek - luxus :). Při příjezdu jsem ho celý dvakrát umyl, byly z toho dva kýble černé vody. Možná na tom mém místě prostě jen nikdo dlouho nebyl. Asi ve dvě ráno sem šel nakupovat ležení - mají tady seven-eleven-forever. Pohoda.
První cíl mise - dorazit do místa určení splněn 17.9. brzy ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat